SMS soutěže o ceny
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 78 milionů obyvatel (k roku 2007) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 metrů nad mořem. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.
Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 metrů nad mořem.
Mluvená "tuniština" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletích vyskytovaly v Tunisku: arabština, francouzština, španělština, hebrejština, italština, berberština, maltština aj. Prý vzhledem ke své složitosti se mluvená "tuniština" nepíše a nepoužívá ve školství.
Mluvená "tuniština" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletích vyskytovaly v Tunisku: arabština, francouzština, španělština, hebrejština, italština, berberština, maltština aj. Prý vzhledem ke své složitosti se mluvená "tuniština" nepíše a nepoužívá ve školství.
Rozlohou 163 610 km² je Tunisko přibližně dvakrát větší než Česká republika. Podnebí země je středomořské subtropické, což znamená horká léta a mírné zimy. Povrch je tvořen na severu pohořím Atlas, dále nížinami a slanými pánvemi - šotty. Na jihu je plošina Dahar a poušť Sahara. Severní částí Tuniska protéká řeka Medžerda (Medjerda). Nejvyšším bodem je hora Džabal Šambí (1544 m n. m.) Kromě již zmíněného legendárního města Kartága a plážových rezortů se v Tunisku můžete vydat prozkoumat řadu dalších zajímavých lokací. Drobnou nevýhodou ale bude, že jsou od sebe poměrně hodně vzdálené. Můžete navštívit starobylá města Monastir, Souse, Port El Kantaoui nebo Hammamet, která patří vedle hlavního města Tunis k těm největším a nejvýznamnějším městům Tuniska. Rozlohou 163 610 km² je Tunisko přibližně dvakrát větší než Česká republika. Podnebí země je středomořské subtropické, což znamená horká léta a mírné zimy. Povrch je tvořen na severu pohořím Atlas, dále nížinami a slanými pánvemi - šotty. Na jihu je plošina Dahar a poušť Sahara. Severní částí Tuniska protéká řeka Medžerda (Medjerda). Nejvyšším bodem je hora Džabal Šambí (1544 m n. m.)
Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.
Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a UNESCO. Dále zde sídlí Mezinárodní úřad pro váhy a míry (soustava jednotek SI) a Interpol.
Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Má více než 7000 kilometrů dlouhé pobřeží. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na ctyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (il mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (il canale di Sicilia) a Maltézský kanál (il canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Mesinská úžina (lo stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál (il canale di Sicilia). Urbanizace dosahuje 67%. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Všechna velká italská města se potýkají s rychlým úbytkem obyvatel. Nejlidnatějšími městy jsou: Řím (Roma) - 2 774 000 obyvatel; Milán (Milano) - 1 256 000 obyvatel; Neapol (Napoli) - 1 004 000 obyvatel; Turín (Torino) - 903 000 obyvatel; Palermo - 687 000 obyvatel; Bologna - 374 000 obyvatel; Janov (Genova) - 610 000 obyvatel; Florencie (Firenze) - 356 000 obyvatel; Bari - 317 000 obyvatel; Catania - 313 000 obyvatel; Benátky (Venezia) - 272 000 obyvatel.
Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 BRT v roce 1999). Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský a průmysl stavebních hmot. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků. Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad.
Více než čtyři pětiny obyvatel Spojeného království žijí v Anglii. Většina z nich žije a pracuje ve městech a velkoměstech. O víkendech a v době prázdnin a dovolených jsou hlavní silnice ucpány lidmi, kteří jedou na návštěvu na venkov či výlet na pobřeží. Mezi další oblíbené činnosti volného času provozované v přírodě patří zahradničení a sledování sportů či aktivní sportování. V Anglii převažují nížiny, na severu je pak hornatější s řetězem nízkých hor, Pennines, rozdělující severní a střední Anglii na východní a západní část. Východně od těchto hor se rozkládá plochá, nížinatá bažinatá krajina, která byla z velké části vysušena pro zemědělské využití.
Ve Spojeném království žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění – 250 osob na km², tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech (asi 92 % obyvatel). Spojené Království není velkým státem, ale dějiny z něj učinily domov pestré směsice národů, kultur a náboženství. Zdaleka největší skupinou tvoří Angličané. K dalším patří Velšané, Skotové, Irové a Židé. Spojené království je terčem masivní imigrace neevropského obyvatelstva, řada imigrantů či jejich potomků pochází z různých částí bývalého Britského impéria - Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. Skotská vysočina se vyznačuje divokou a velkolepou přírodou. Jsou tu nejvyšší hory Spojeného království (Ben Nevis 1344 m) a protáhlá jezera zvaná loch. Na západ od pobřeží Skotska leží v Atlantském oceánu dva řetězce ostrovů zvaných Hebridy. Směrem na jih se země svažuje do údolí mohutné řeky Clyde. Tato oblast, známá jako Středoskotská nížina, je tvořena nízkými zvlněnými pahorkatinami s kvalitní zemědělskou půdou. Vyšší vrchoviny a mokřiny tvoří hranice s Anglií. Provincie Severní Irsko, kterou dělí od Skotska Irské moře, má zemědělskou půdu, hluboké zátoky a Lough Neagh - největší jezero Britských ostrovů.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Španělsko je parlamentní monarchií, členem Evropské unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako úřední jednotlivými autonomními společenstvími.
Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná zde jako kastilština. K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (užívaná na východě Španělska), baskičtina, galicijština a aranéština. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.
Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje. Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě chorvatského šachovnicového štítu též znaky Slavonie (kuna), Dalmácie (tři korunované lví hlavy), Istrie (koza), Dubrovníku (barevné pruhy) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).
Po skončení války, se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky, díky přílivu zahraničních měn. Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4-6%. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a Chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, která dosahuje hranice 12%. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti.
Vlastně celé Jadranské pobřeží s četnými ostrovy je velmi lákavé - města Rijeka, Split, Zadar, Makarska a další, dále ve vnitrozemí Plitvická jezera - soustava jezer ve vápencové krajině. Chorvatsko je pro Čechy jedna z nejnavštěvovanějších zemí.
Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se z v letech 1913-1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graeci, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Iónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jazykem, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý.
Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.
Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.